Prostě to zařídíme? Je to složitější, ať si to zkusí někdo jiný, říká Krnáčová po čtyřech letech

Do úřadu vstupovala s heslem »prostě to zařídíme«. Po čtyřech letech primátorkaAdriana Krnáčová (57, ANO) v rozhovoru pro Blesk připouští, že vládnout městu je složitější, než si představovala.

Pyšná je na své »dítě« zelenou kartičku Lítačku. Pražané však mají dobu její »vlády« spojenou především s nejspíš největším dopravním kolapsem v dějinách hlavního města a svůj slovník obohatili termínem »krndovat«, tedy popojíždět v kolonách.

Blesk: Pouštěla jsem si videa, kde jste chodila s paní Kaplický a popisovala jste, co všechno v Praze změníte. Měla jste slogan Prostě to zařídíme. Máte pocit, že jste to »prostě zařídila«?

Adriana Krnáčová: „»Prostě trvalo trochu déle. Ale myslím, že se podvedlo skoro všechno, co jsem slibovala v těch videích. Nejpyšnější jsem, že jsem vyřešila tu nešťastnou kartu – openkartu, která zatěžovala Prahu celkem velkou finanční zátěží – 1,7 miliardy, v průběhu celého období trvání. A povedlo se nám to udělat po roce. A celý software stál do deseti milionů.

Velice brzy, myslím, že to bude začátkem července, představíme virtualizovanou podobu na integrování Středočeského kraje (Středočeši budou moci taky užívat Lítačku, pozn. red.). Řekla jsem, že se vypořádám se špatnými smlouvami. Vodu jsme koupili zpátky, osvětlení je zpátky. Já jsem nešla na radnici s tím, že postavím barák, ale s tím, že vyřeším věci, které tu dlouho nikdo neřešil. Otevřeli jsme ten tunel, který se nedařilo otevřít.

Ovšem třeba s přípravou metra D se příliš nepohnulo…

Já jsem metro D neslibovala.

V kampani ANO se o něm mluvilo.

Já jsem o něm nemluvila. Nicméně doufám, že se co nejrychleji začne minimálně s geologickým průzkumem, což už by mělo být záhy uděláno.

Ale o propojení města s letištěm jste mluvila. Říkala jsem, že v roce 2015 by se mohlo začít s prvními stavebními pracemi na železničním koridoru…

„Ale to není městská stavba. My součiníme se Správou železniční dopravní cesty. Město nemůže stavět železnice, může jen zásadním způsobem pomoci, aby se tak stalo, což děláme. Děláme územní změny, přispíváme k tomu, ale to je tak to jediné, co můžeme dělat.“

A to je právě to. Pro Pražany není důležité, kdo konkrétně co staví. Pro ně je důležité, když volí v komunálních volbách, kdo jim co slíbí a kdo to pak skutečně dokáže zařídit.

„Je pravdou, že to slibovali všichni... Ale já jsem dopravní stavby neslibovala. Protože jsem věděla, že můžu udělat jen to, co jsem schopná udělat, a to jsem i udělala. Protože dopravní stavby typu okruh nebo železniční spojení jsou státní stavby. Proto jsem si i vydupala tu komisi u pana Sobotky, tehdejšího premiéra, abychom byli u toho, až se o tom bude mluvit, a aby Praha věděla, co má dělat, jakým způsobem má pomoci. Proto jsme se celkem zásadním způsobem dohodli na propojení D10 a D1, kde je schválená EIA a ŘDS připravuje dokumentaci k územnímu rozhodnutí, což by mělo být v dalších týdnech hotovo.“

Víte, kam směřuji těmi otázkami? Jestli jste na magistrátu nezjistila, že »prostě to zařídit« je přece jen složitější?

„Ale to jo. To jasně.“

A v čem to bylo složitější, než jste si představovala, když jste nastupovala do úřadu?

„Já jsem věděla, že to nebude procházka růžovým sadem, ale netušila jsem, že ta rezistence bude tak obrovská. Rezistence na straně úřadů, rezistence na straně politiků z městských částí, společností a firem, které ve městě působí, dodavatelů, kteří byli zvyklí na nějaký způsob jednání. Dodavatelé pro tunel Blanka, tehdejší majitelé licencí pro Opencard si uvědomili, že sedí s někým, kdo nenechá to město vydírat. Takže možná moje nestandardní chování bylo v tom, že jsem neustoupila.“

Velkým tématem vaší kampaně bylo tzv. »smart city«. Povedla se vám chytřejší Praha?

„Na smart city jsem taky hrdá. V novinách jsem se dozvěděla, že na smart city vydáme 600 milionů. Není to pravda. To byl potenciál. V loňském roce jsme vyčerpali nějakých dvanáct milionů.“

To jsou věci pro odborníky, ale jak je Praha chytřejší pro obyčejné Pražany?

„Bude. Ještě není.“

Zrovna Lítačka mohla být »chytřejší«. Když ji lidé zapomenou doma, stejně musí fyzicky dojít na Dopravní podnik, aby dokázali, že ji mají. Proč trochu víc »smart« není?

„Je chytřejší už díky tomu, že je naše. Pražané ji budou moci použít jiným způsobem. Budou ji moci mít v telefonu, půjdou se slevou do botanické, do zoologické. Do škol jsme zavedli pilotní projekt, kde zkoušíme, že by mohla být lítačka jako univerzální identifikátor. V úvahách je možnost placení lítačkou na toaletách.“

To zní hezky, ale proč to ještě není? Je to technologicky složité?

„Technologicky to tak složité není, ale procesně ano. Teď budeme integrovat Středočeský kraj. Taky budou moci jezdit na Lítačku, bude integrovaná In-Karta. Co se ale týká »smart city«, nejdůležitější je datové město. Musíme zhodnotit, jak zpracovávat a vyhodnotit data, která do platformy přitékají. Zejména kvůli plánování uzavírek a jejich důsledků.“

I když budete mít dokonalý přehled o uzavírkách v Praze a možných trasách, pokud se magistrát nedomluví se Středočeským krajem, nebude to moc platné. Aktuálně je třeba uzavřená celé městská část Běchovice, objízdná trasa je vedená přes D11 na území Středočeského kraje, kde si ale právě ŘSD naplánuje zúžení dálnice. K tomu si obec Sibřina, která je na trase, naplánovala stavbu vodovodu.

„Takhle to je. Jakmile to budeme vidět, tak si můžeme nasimulovat, co se stane, když uzavřeme důležitou páteřní komunikaci.“

Vy říkáte »budeme«. Nedalo by se to udělat i bez datové platformy. Prostě se sejít nad mapou a dohodnout se?

„Ale oni se scházejí…“

Tak to asi nefunguje.

„Úplně na to nemám vliv. Nebo těžko na to mít vliv. Máme na to společnost, která by měla být kompetentní a koordinovat všechny účastníky. Jak se ukázalo, tak úplně nejsou. Konkrétně u Českobrodské si pamatuju, že jsem měla poradu s TSK a hlasitě jsem jim to vyčítala. My jsme jim dokonce řekli, co mají dělat, jak to mají komunikovat. Já si nemyslím, že zrovna tohle by měla primátorka dělat. I když já to ráda udělám. Ale k čemu pak mám tu společnost. Dělali jsme korekturu letáku, který jsem je přinutila dát každému člověku z Běchovic do schránky. To je taková nemoc tohoto města. Já jsem zjistila, že některé společnosti spolu nikdy nemluvily, některé z nich se viděly u mě poprvé.“

A to mluvíte o kom?

„Obecně. O společnostech zřízených Prahou. Nikdy se jejich představitelé nesešli, a tak si každý dělá, jak to možná umí nejlépe, ale nekoordinovaně. Opravdu mi chybí městský inženýring na koordinaci velkých stavebních aktivit. Například máme Muzeum, které by se mělo 28. října dokončit. A to prostředí okolo se taky musí upravit, ale nebyl nikdo, kdo by to koordinoval. Je tam Městská část Praha 1, Městská část Praha 2, IPR, Dopravní podnik, Muzeum, TSK, památkáři… Přišel za mnou pan ředitel Lukeš a řekl mi: Paní primátorko, vy to musíte koordinovat. Tak jsme se scházeli od září loňského roku až do února, až jsme tu koordinaci domluvili, jak to bude probíhat. A pak mám ještě kontrolní dny s jednotlivými členy týmu. Já jsem takový stavební koordinátor. Na tu koordinaci bychom měli mít městský inženýring, který tady byl v devadesátých letech a pak někam zmizel.“

Já si říkám, že i když bude Praha používat data a namodeluje si uzavírky a nebude si »povídat« se Středočeským krajem, tak oni uzavřou kus dálnice a celé se to zase zhroutí.

„My jsme poučení z těchto chyb. Minimálně někteří, kteří do toho mají co mluvit, jsou poučení z těchto chyb. Ale nelze vyloučit, že se to stane, protože je tam stále lidský faktor, a ten si ne úplně uvědomuje, pro koho pracuje.“

Když na chvíli zapomeneme na Středočeský kraj, tak ona ta komunikace nefunguje ani v Praze. Jak se mohlo stát, že Libeň skončila prakticky odříznutá od zbytku města?

„V Libni se stala přesně ta nekoordinace. Rekonstrukce Zenklovy byla naplánovaná asi dva roky. A pak nastala situace, kdy pan náměstek Dolínek s panem ředitelem TSK zavřeli z hodiny na hodinu Libeňský most. Rada hlavního města se to dozvěděla z tiskové zprávy.“

Říkali, že je to nutné…

„To je jejich tvrzení. Zase narážíme na tu nekomunikaci. Pan náměstek mi mohl zavolat a říct: Chceme zavřít Libeňský most. A já bych mu řekla: Jak to máš vymyšlené, když je zavřená Zenklova? Možná to skutečně muselo tak rychle být, já se nedomnívám, že muselo.“

Z té tiskové konference měl člověk dojem, že na most vjede jedno auto a on spadne…

„Ale vůbec ne. Já si nemyslím, že to bylo nutné udělat takhle nešikovně. A pak jsme byli pro srandu králíkům.“

A nestane se teď to samé? Ať už se bude Libeňský most opravovat, nebo bourat, až se uzavře, tak…

„To počkejte. Předtím, než nastane to, či ono, musíme vědět, kudy doprava půjde. Zadali jsme TSK, aby připravili projekt náhradního přemostění.“

Vy se stále obracíte do budoucnosti. Ale to už nebudete primátorka...

„Ale to neznamená, že nebudu mít zájem o Prahu. Navíc já mám ještě čas téměř do konce roku. Chci dát dohromady pro svého následovníka soupis projektů, které by bylo třeba dokončit. Nebudu se chovat jako minulí primátoři, kteří odešli bez ničeho. Mám zájem o tohle město, pracovala jsem pro něj, pořád pro něj pracuju. Klidně později, možná v jiné funkci, jinak. Momentálně to neřeším. Pro mne je důležité, aby se věci dokončovaly. Například náplavky. Nikdo to nechtěl dělat, lidi si stěžovali na rámus, špínu, nedostatečné zařízení.

Tak jsme se do toho pustili s panem architektem Jandou. Udělali jsme koordinační schůzi, kam přišli všichni. Vymýšleli jsme, jakým způsobem rekonstruovat ty kobky, aby se zkultivoval ten prostor, který trpí tím, že tam chodí tolik lidí, aby se tam lidé cítili dobře. Já jsem trvala na tom, aby byl jeden koordinátor, který se dokáže dohodnout s provozovateli i obyvateli, kteří tam bydlí a nejsou úplně šťastní, že je tam ta hudební produkce, která je obtěžuje. Takže to jsou věci, které nejsou vidět hned, ale jsou potřebné, aby se projekty dokončovaly. Tady je strašně moc politiků a strašně málo lidí pracuje.“

Mluvíte o různých plánech, ale přitom končíte. Nehodila jste ručník do ringu příliš brzy?

„Nehodila jsem ručník do ringu. Pakliže by byl přímo volený starosta, tak bych se do toho pustila. Ale pakliže mám navolenou skupinu lidí, kteří mají různé schopnosti a motivace a já nejsem schopná je přesvědčit, že věci je třeba dělat pořádně...“

Ale i další primátor bude čelit stejným problémům jako vy…

„Bude mít jednodušší situaci, bude mít ode mne seznam věcí, které ho čekají. Já ta omezení už znám, takže pokud někdo chce do toho jít i s tímto handicapem, tak prosím, ať si to zkusí. Ale já už bych do toho nedokázala s tou energií jít, s kterou jsem do toho šla poprvé.“

Pro vás bude asi jednodušší vrátit se do soukromého sektoru, kde si budete moci spolupracovníky vybírat. Protože v politice budete stále narážet na lidi, které někdo zvolil.

„Když volíme někoho, nemůžeme od něj očekávat, že něco změní, když nemá na to žádnou pravomoc.“

Nemáte pravomoc?

„Nemám. Já mám jeden hlas jako všichni radní. Já nemám pravomoc nad úřadem, to má ředitelka úřadu. Já si nemůžu ani vybírat úředníky, zaměstnávat je. Je to strašně omezující funkce. Jsem odpovědná za všechno, i za to, za co nemůžu. Já nejsem ochotná odpovídat za neschopnost jiných. Mě mrzí, že se musím postavit před veřejnost a obhajovat neschopnost některého z kolegů. To je strašně frustrující.“

To se stále vracíme zpět k tomu heslu »prostě to zařídíme«. Prostě to zařídit není tak jednoduché.

„Tak není. Ale já osobně jsem udělala všechno, co jsem udělat chtěla. A ještě navíc jsem převzala některé projekty od svých kolegů.“

Na jednu stranu říkáte, že jste dokázala všechno, co jste chtěla, ale zároveň mluvíte o tom, že nemáte pravomoce, že je to složité a že končíte.

„Já nekončím frustrovaná, nešťastná. Jen vím, že to jsou ta omezení, jaká primátor má. Nikdo mi to neřekl, jaké to je. Slyšela jsem, že to není jednoduché, ale nevěděla jsem, že ta omezení jsou tak veliká. Možná tomu příštímu primátorovi nebo primátorce přeju, aby mu navolili trošku lepší tým.“

Když se podíváme na vaše smart city, tak je to taková hudba budoucnosti.

Není, to už funguje.

Ale z pohledu Pražanů je to tak, že signál v metru zatím nemáme, je tu pár elektronických laviček a na dvou linkách tramvají si člověk může koupit lístky. To je smart city?

„Já tu kritiku chápu. Otázka je, co si každý pod tím představuje. Když vám i vašemu kolegovi řeknu - popište mi modrou barvu, výsledek bude pokaždé jiný. Smart city je abstraktní pojem. Pro mě osobně je nejdůležitější sběr dat, vyhodnocování dat a rozhodování podle nich. Nikoliv na základě toho, že se podíváme, co bychom mohli udělat, aby to vypadalo pěkně. Důsledky jsou, že to stojí hodně peněz a ještě se to nevyužije. Pro mě smart city je sběr dat, aby bylo v budoucnu možné řídit lépe město.“

Takže smart city není něco, na co by si lidé mohli tzv. »sáhnout«?

„Sáhnout ne, ale pocítí to v tom, že třeba nebudou čelit těm ne úplně dobře zkoordinovaným uzavírkám.“

Bez dat není možné koordinovat uzavírky?

„Město se plní, rozrůstá. Dojíždí sem stále víc a víc lidí. Myslím, že dřív nebo později nebude fungovat ta obyčejná koordinace.“

Neukousli jste si teď jako město moc velké sousto s těmi uzavírkami?

„Když to bude hotovo, všichni na to zapomenou. A budou rádi, že je to hotovo.“

Možná to mohlo být hotovo postupně…

„Nechci se vymlouvat, ale opravdu za toto neodpovídám. A myslím si, že ti, co odpovídají, už poznali můj názor na to, jak v této oblasti pracují. A byl hlasitý.“

Pro Pražany jste vy »šéf města«. To na vás se zlobí, když stojí v zácpách.

„Proto říkám, že bych další čtyři roky nedala. Já nechci být odpovědná za něco, co nemůžu pořádně ovlivnit. To je strašně nevděčné. Já to vím, že je to spojené s touto funkcí. Ať si to zase zkusí někdo jiný, kdo si myslí, že na to má.“

Když mluvíme o stání v zácpách – víte, že se začalo používat slovo »krndovat«?

„Vím.“

To není právě lichotivé, ne?

„To vypovídá něco o tom, kdo to vymyslel, a nikoliv o tom, kdo je adresátem.“

Myslíte o tom, kdo vymyslel ty uzavírky?

„To slovo. Ale já se za to nezlobím. Já jsem pozitivní člověk.“

Kromě dopravy se v posledních dnech řeší i metropolitní plán. Dříve byla jasně definovatelná nezastavitelná území. Nyní se z větší části Prahy stalo zastavitelné území, kde některé pozemky plní funkci parku. Podle některých organizací nejde o dostatečnou ochranu…

„Myslím, že je tady řada mýtů. Je potřeba si přečíst ten vysvětlující materiál. Parky zůstanou stejně nezastavitelnou plochou jako dříve, jen s tím rozdílem, že v těch velkých parcích můžete postavit možná tak malou hospodu. A v těch malých vůbec nic. Není zájem, aby se zastavovala zeleň, ale aby se začalo pracovat s brownfieldy – Nákladové Nádraží Žižkov, Bubny…. Máme sedmnáct brownfieldů v širším centru. To jsou místa, kde by mohly vzniknout celé městské čtvrti – byty, kanceláře, školy, školky.“

Proti zastavování brownfieldů asi lidé nic nenamítají. Proč ale už nemají parky jasně danou ochranu?

„Ony mají i teď jasně danou ochranu. Jen je jinak definovaná.“

A v čem je to tedy lepší? Proč to nemohlo zůstat jako dřív nezastavitelné území?

„Koncept metropolitního plánu je jiný. I ty pojmy jsou jiné, změnily se, ale neodebírají ochranu tomu prostředí. Nechali jsme to projít i přes právníky, neshledali tam nesoulad s právními normami. Nakonec do konce července mohou všichni podat podněty. To by musel být blázen, kdo zelenou plochu prohlásil za stavební parcelu. Jsou některé prostory, které se jeví jako zeleň, ale ani v tom původním plánu nebyly zeleň.“

Ty pak mohly zůstat jako zastavitelné území, ale…

„To také zůstanou.“

Ano, ale protože teď je téměř celá Praha zastavitelné území. Alespoň papírově. A právě u těch parků to lidi znepokojuje.

„Já si myslím, že když si přečtou ten vysvětlující dokument k metropolitnímu plánu, tak každý pochopí, že se nejedná o to, že by se zelené plochy zastavovaly.“

Já jsem ho četla. Mluví se v něm o zastavitelné lokalitě nestavební. Bude možné povolit stavby, které souvisejí s užíváním parku.

„Ale nic víc. Měli jsme plán, který měl jasné barvy. Stavební úřady se podívaly na barvy, podívaly se na vlastnictví a řekly to ano a to ne. Teď to bude na stavebních úřadech, aby o tom rozhodovaly a přečetly si ten metropolitní plán. Bude tam celkem velký důraz na to, jak se s tím stavební úřady vypořádají. Já od toho očekávám, že tam bude kompetentní rozhodování a stavební úřady si dají pozor na to, o čem rozhodují.“

A to je výhoda?

„Ano, to je výhoda. Není to politické rozhodování. Vždycky je výhodné, když je to odborné rozhodnutí a ne politické.“

Já tomu asi stále nerozumím. Když se podívali na barvy, viděli, že je to zelená plocha, a řekli, tady se stavět nebude. V čem je nový systém lepší?

„Teď se podívají a musí si to načíst. To je jediný rozdíl.“

Já tu výhodu nevidím.

„Já ano. Tím se více zabýváte tím prostředím a tím, co se děje v okolí. A vidíte věci v kontextu, nikoliv vytržené z kontextu.“

A nebude to znamenat spíš víc práce pro stavební úřady?

„Možná ano.“

Už takhle si stěžují, že jsou přetížené…

„Přetížené jsou kvůli tomu, že jsou stavební zákony špatně konstruované. My bychom rádi měli pro celou Prahu jeden stavební úřad a jeden odvolací stavební úřad. A městské části by měly pobočky metodicky řízené. Tím by se rozhodování zrychlilo a možná by se odfiltrovaly i místní vlivy, které jsou teď při každé změně dominantní.“

Když už nebudete primátorkou, co máte v plánu?

„Já mám hrozně moc nápadů, na to, aby se vykrystalizoval ten pravý, na to si ještě nechám čas.“

Ale pokud zůstanete v politice, budete vždycky narážet na ty mantinely, o kterých jste mluvila, nemyslíte?

„Všechno je politikum. Ale pokud myslíte politiku, v které jsem teď, přála bych si trochu víc velkorysosti a otevřenost myšlení.“

Od koho?

„Od všech účastníků procesu.“

Narážíte na reakce na vaše vyjádření o »zpovykaných Pražanech«, které jste použila v jednom rozhovoru?

„Co se týče zpovykaných Pražanů, tak když se člověk podívá na ten rozhovor, tak ten se vztahoval k městské hromadné dopravě. A bylo to vytržené z kontextu, jak tak velice často a všechno. A to je také jedna z věcí, které uspíšily moje rozhodnutí, protože práce novináře v Praze je taková zvláštní a není vždycky fér.“

Řekla jste tehdy, že člověk nestojí a nepadá s jedním výrokem. A tehdy jste ještě mluvila o tom, že budete znovu usilovat o primátorský řetěz. Pak se to najednou změnilo. Nebyla to pro vás poslední kapka?

„V lednu jsem byla na pracovní cestě v zahraničí a tam to rozhodnutí asi padlo, i když jsem si to ještě vnitřně nepřiznala.“

Takže před tím, než jsem dávala ten rozhovor? Tehdy jste ale stále mluvila o tom, že budete pokračovat?

„Nebudu o svém rozhodnutí jako první mluvit s novináři. V první řadě o něm budu mluvit s rodinou a s nejbližšími. Všechno je tak, jak má být.“